měkké nebo tvrdé i

Je lepší tvrdý nebo měkký?

Když se zeptám, s čím má kdo v češtině největší problémy, většina lidí mi odpoví, že nejvíc bojují s psaním i/y. Tak to vezmeme pěkně od podlahy. Ať v tom nemáte guláš. 😉

Měkké a tvrdé souhlásky jsou celkem jasné: po ž, š, č, ř, c, j, ď, ť, ň by snad ypsilon v domácích slovech nenapsal nikdo. Tedy až na našeho Honzíka. Ten klidně vyfikne Y i v oslovení „Ahoj taťy“. Budiž mu omluvou, že mu ještě není ani pět a do tajů českého pravopisu jsme ho zatím nezasvěcovali (do čtení nebo psaní vlastně taky ne, ale to je na jiný příběh). U souhlásek h, ch, k, r, d, t, n je to asi taky pro většinu lidí naprosto jasné.

Jenže pak přijde befeleme… a už se vezem. Vyjmenovaná slova jsme se naučili odříkávat už ve 3. třídě na základní škole. Někdo si je dodnes připomíná, když uvažuje nad pravopisem nějakého slova, jiní (jako třeba já) už je povětšinou zapomněli. V hlavě mi bezpečně zůstala jen upravená verze „drzý jazyk brzy Ruzyně“, a tu (pevně doufám) nikdy nevyužiji.

Nebudu vám tu vyjmenovávat jednotlivá vyjmenovaná slova, to by bylo plýtvání vaším (a koneckonců i mým) časem. Jejich přehled, pokud jej budete skutečně potřebovat, naleznete např. zde. A že jich je!

No a pak tu máme spoustu slov, která připouštějí obě varianty psaní. Tomuto jevu se říká homofonie – jde o slova stejně znějící. Má to ovšem drobný háček: změnu významu. Je tedy potřeba znát, která varianta je která, abyste ji uměli správně používat a nevypadali hloupě. Takovým klasickým příkladem – byť ne z kategorie vyjmenovaných slov – je dvojice typ a tip. Rozdíl je přitom zcela zásadní:

Nikdy jsem nebyla studijní typ. (No dobře, tak jo, byla.) Tyhle typy aut se mi opravdu vůbec nelíbí. (typ = druh)
Jaký je tvůj tip na vítěze v dostihu? Nemáš nějaký tip na zajímavou knížku? (tip = odhad)

Nemáš tip na seznámení se ženou, která by byla přesně můj typ?

 

Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát… nebo bude šeredně pykat!

 

Dostáváme se ke dvojicím, z nichž jedna varianta patří do vyjmenovaných slov a druhá nikoli. Izolovaně jsou obě varianty správné, můžete se tvářit, že přesně takhle jste to chtěli napsat. Jakmile ale vstupuje do hry kontext, už se z toho těžko vylžete. Dávejte si tedy dobrý pozor na dvojice pikat – pykat, vír – výr, bidlo – bydlo, mít – mýt, (odtud třeba i míval – mýval), bít – být a slova odvozená (odbít – odbýt, zbít – zbýt), vískat – výskat, vít – výt, piknik – pyknik, a jistě ještě mnoho dalších…

Bavilo vás při hře na schovku pikat? Nebo jste se raději nechávali hledat? (pikat = počítat při hře na schovávanou)
Svůj trest si už odpykal. (pykat = trpět, nést za něco trest)

Větrný vír vynesl do vzduchu hromadu listí.
Výr velký (Bubo bubo) patří k největším sovám.

V rohu stodoly jsou opřená dlouhá bidla.
Pálí ho dobré bydlo.

Nemůžeš mít všechno hned. (mít = vlastnit)
Nádobí musíme někdy mýt i dvakrát denně. (mýt = zbavovat nečistot)

Dříve jsem míval hodně přátel.
Z nedaleké ZOO už zase utekl mýval.

Bít či nebít – jsou fyzické tresty v pořádku? (bít = tlouci)
Být či nebýt, to je oč tu běží. (být = existovat)

Jedenáctá hodina odbila… a lampa ještě svítila.
„A co ti na to řekla?“ – „Dohromady nic, odbyla mě.“

Zbil ho jako psa.
Zbyl poslední knedlík.

V sobotu má být slunečno, uděláme si piknik? (piknik = svačina pod širým nebem)
Je spíše pyknik než astenik. (pyknik = tělesný typ se sklonem k tloustnutí)

Vždycky měla ráda jemné vískání ve vlasech. (vískat = probírat se někomu ve vlasech)
Od bazénu bylo slyšet radostné výskání. (výskat = radostně pokřikovat)

A pokud jste hraví jako já, určitě se vám budou moc líbit následující příklady:

Nad vírem jsem viděl přeletět výra. Oba v_ry jsem vyfotil.

Pták měl na bidle dobré bydlo. Pak mu náhle obě b_dla spadla.

A moje nejoblíbenější – a na rozdíl od dvou předchozích příkladů skutečně řešitelná! – hádanka:

měkké nebo tvrdé i

Napište mi do komentářů vaše řešení. 😉

A nezapomeňte: Pište srdcem!

 

 

 

Vaše komentáře